Výsledky první kontroly

Tramtadadá, tramtadadá, mám to za sebou! A s pochvalou!

Co?

Kontrolu u výživové poradkyně, přece.

Jak se mi hubne:

Pominu to, že se mi dnes povedlo se v ÚVéeNce vesele ztratit, jak už dlouho ne, a předvedu výsledky z oficiální váhy a lékařské zprávy:

obez02

Pokud jste pod vlivem zázračných reklam (16 kg za měsíc dolů a podobně), připadá vám tohle jako malinkatý a zanedbatelný pokrok. Jenže!

Když si připomenete můj první článek na toto téma, zjistíte, že jsem shodila dvojnásobek toho, co jsem vlastně měla. A taky mi lehce stouplo procento svalové hmoty (opravdu jen lehce, správně bych měla mít mezi 28-34 %, zase ale na druhou stranu je to procento z velké váhy) a svaly jsou těžší než tuk. Ještě o něco důležitější je to, že procento tukové tkáně v těle kleslo o trochu víc, takže hubnu pomalu ale správně – shazuju tuk a nabírám svaly.

Tady mě ale čeká daleko větší boj, protože průměrné procento tukové tkáně v těle by u žen mělo být kolem 18-27 %! Jo jo, už jsem si zjistila přesná procenta. Výhodou ale je, že svalová hmota potřebuje dost energie i v klidovém stavu, takže čím víc svalů naberu, tím víc tučíků budou žrát samy, laicky řečeno.

Daleko větší radost než z těchto výsledků mám ale z toho, že se postupně zase vejdu do džínů, košilí a šatů, které jsem musela odložit někdy v roce 2010! A dopnu už i svatební džíny, jen si v nich holt ještě nesednu. Ale to časem zvládnu taky.

Somatotypy:

Na fejsbůku mám kvůli jediné hře, kterou hraju (Hidden Chronicles), přidaných docela dost lidí. Jak už to bývá, tihle lidi sdílejí svoje odkazy a obrázky, někdy zajímavé, někdy méně. Já narazila shodou okolností u jedné díftky, která taky intenzivně hubne, na tenhle obrázek, který mě velmi zaujal a inspiroval:

somatotypes

Zde je blog, na který obrázek odkazuje – malajská moderátorka a herečka Linora Low. Blog je v angličtině a obsahuje spoustu zajímavých tipů, stačí kliknout na příslušnou rubriku.

Jedná se o tzv. somatotypy, neboli typy těl. Tohle konkrétní rozdělení je podle Williama Sheldona a nejčastěji se zmiňuje v kulturistice. Samozřejmě, že existují další podtypy a mezitypy, které se v současnosti měří na specializovaných pracovištích, protože je k tomu potřeba poněkud více údajů, než „jen“ typ postavy a znalost toho, jak rychle člověk nabírá nebo shazuje, ale na „takové to domácí žvýkání“ mi tohle hrubé rozdělení stačí. Et voila, jako obvykle, můj na koleně spáchaný překlad:

somatotypy_CZ

Samozřejmě, že když bude přirozeně štíhlý ektomorf požírat tuny fritovaných řízků s hranolkama a zajídat je šlehačkovým dortem, nebude přirozeně štíhlý dlouho. Ale nebude zdaleka nabírat takovým tempem, jak by nabíral endomorf se stejným životním stylem. Taky se mu při úpravě jídelníčku a normálním pohybu bude dařit shazovat rychleji než ostatním somatotypům, pokud si tedy naprosto nezhuntoval organizmus.

Takový endomorf, mezi které mimochodem já pasuju naprosto přesně, si zas musí neustále dávat pozor na to, aby dobře a správně jedl, a hlavně se v podstatě nesmí přestat hýbat. Endomorfové mají taky potíž s aerobními a vytrvalostními aktivitami, kralují ale tam, kde je potřeba velká síla.

Představte si závodního koně a postavte vedle něj pivovarského valacha. První je stavěný na rychlost a často i vytrvalost, takže minimální zátěž při maximální rychlosti a výdrži.  Má dlouhé a štíhlé nohy, lehký krk a hlavu, svaly štíhlé a ploché. Ten druhý je naopak (v ideálním případě) doslova obalený spoustou masa, které je připravené zabrat a vložit spoustu síly do toho, aby se náklad za ním pohnul. Sice se tam nedostane stejně rychle jako jeho závodní bratránek, ale dostane se tam a navíc do cíle dopraví ještě i zatížený vůz. Právě jste si, velmi metaforicky řečeno, představili rozdíl mezi ektomorfem a endomorfem.

Mezomorf je, jak už název napovídá, mezi nimi a pobral to lepší z obou typů – neobaluje se tukem stejně rychle jako endomorf, zároveň mu ale nehrozí, že v případě nepozornosti začnou jeho svaly ubývat rychle na objemu. Neznamená to, že nemůže vyhubnout nebo ztloustnout, ale jeho cesta k jednomu nebo druhému extrému je o dost delší.

Pro mě se to celé dá shrnout do jedné dobré a jedné špatné zprávy. Ta dobrá je, že se mi nejspíš poměrně snadno povede dostat procento svalové hmoty do správného rozsahu. Ta špatná je, že udělat to samé s procentem tukové hmoty bude docela boj a budu se v jídle a pohybu muset doživotně hlídat. Ale s tím jsem tak nějak počítala.

Úprava jídelníčku:

Jak jsem psala ve výše odkazovaném článku, nafasovala jsem v listopadu rámcový jídelníček a pokyny, kdy co jíst a kdy co nejíst. Můj denní příjem je stanovený na 6000 kJ, plus-mínus-autobus, jak je vhodné pro redukční dietu u žen.

První týden byl hrozný. Přátelé na FB pamatují moje zhrozené výkřiky typu „jeden a půl brambory!“, což byl strašný šok. Omezení příloh se mě dotklo téměř nejvíc, větší šlupka bylo už jen otočení jídelníčku, abych nemlsala odpoledne, ale dopoledne, kdy to má tělo ještě šanci spálit. Tělo taky prošlo psychickým šokem každá-úprava-stravy-je-krutá-dieta a mučilo mě sžíravým pocitem hladu, ať už byl na místě nebo ne. Docházelo tak k nepříjemným situacím, kdy jsem do sebe cpala další kus záchranné okurky, která se mi už do břicha téměř nemohla vejít, a přitom jsem hlady skoro brečela.

Ve chvíli, kdy můj metabolismus konečně zaregistroval pravidelnou stravu (mimochodem, nakonec jsem si v mobilu budíky na jednotlivá jídla nastavila), trvalo to tak nějak ten týden – deset dní, se moje psýcha konečně uklidnila a přestala jsem tak zoufale trpět. Po asi dvou dalších týdnech jsem konečně začala míjet výlohy cukráren a lahůdkářství bez tichého kňučení a nutkavého slintání.

Výraznou roli v tom taky nejspíš hrála nemoc mé mamky – když člověk téměř každý den letí z práce na návštěvu do špitálu, nemá ani čas ani chuť nijak vyvářet a fakt Vánoce ignoruje. Tím pádem nebylo cukroví, nebyly extra mňamky, nebylo užírání. Naopak pravidelné šlapání do kopce mi přidalo na výdeji energie. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, tak aspoň ten šílený zápal plic něčemu posloužil.

Mimochodem, mamka se z toho pořád ještě hrabe a ještě dlouho bude. Hlavní ale je, že ho má za sebou a zdolala ho.

Další změnu v jídelníčku, kterou se mi ale ještě nepovedlo tak úplně zavést, je přestat sladit čaj a kávu. Opustit sladké limonády až takový problém nebyl, teď už mi ani moc nechutnají, ale v případě čaje a kafe je zvyk železná košile. A ne a ne zreznout.

Musím se přiznat, že prostě jsem v tomhle tak nějak klasik – čaj i káva musí být sladké aspoň trošinku, ale musí. Sice jsem to už stáhla na méně než polovinu dřívější dávky cukru (a nedávno jsem ochutnala kafe, jak jsem si ho dělala dřív, a skoro se mi obrátil žaludek), ale podle výživové poradkyně pořád ještě sladím moc a mohla bych míň. Naštěstí stejným dechem dodala, že tohle je opravdu postupný proces.

Restaurace vs. domácí jídlo

Mám to štěstí, že mě baví vařit. Je totiž levnější nakoupit dobré suroviny a připravit si jídlo přesně tak, jak chci, zvlášť v případě alergiků, jako jsme my s manželem.

Odbočka: byla jsem nedávno na alergologii. Po cca 17 letech. Ten divný pocit v ústech, co jsem přičítala špatně omyté zelenině nebo ovoci a zbytkům pesticidů, se ukázal být alergií. A to na syrovou mrkev, kiwi, jahody, papriky, ananas a sem tam rajčata a na lískové oříšky a pálivé papriky ve všech podobách nezávisle na tepelném zpracování.

Zpět. V restauraci se dá najíst i s omezeným jídelníčkem, ale je potřeba hlídat velikost porce. Myslím, že za chvíli si začnu objednávat poloviční nebo dětské porce, protože toho prostě tolik nesním. Omílat dokolečka, že si má člověk dávat pozor na to, jestli jí vařené, dušené nebo smažené, to nemá cenu. Buď to víte a dodržujete, nebo to víte a kašlete na to, ale je to váš boj.

Odmalička jsem ovšem byla cvičená na to, že je potřeba dojídat, a není nás málo. Jsme obecně vzato chváleni za to, jak hezky papáme, a říkají nám, že když sníme všechno, co je na talířku, uvidíme dole obrázek. Za pár let pak nastupuje oblíbené „jsem ve vývinu, potřebuju jíst“, což není úplně nesprávné, ale nejsem si jistá, jak do vývinu spadá třeba můj kdysi oblíbený borůvkový kompot se šlehačkou, chipsy nebo třeba právě ta cola…

Každopádně s jídlem je to jako v tom vtipu: „Když jsme malý, můžou se přetrhnout, aby nás naučili co nejdřív chodit a mluvit. A pak nám začnou říkat, abychom si sedli a drželi hubu.“

Víte, že je v pořádku jídlo nechat nedojezené, jsem tak nějak intelektuálně věděla už dlouho. Ale mé vlastní vnitřní argumenty typu „ale vždyť je to tak dobrý“, „nechat to odnést by bylo plýtvání“, „když si toho nenaložím dost, už si nepřidám, protože mi to ostatní sežerou“ (obzvlášť vhodné pro rodinné oslavy) a podobně mě kolikrát donutily dojíst, co jsem měla na talíři, i když jsem se tím totálně přetláskala a jídlo mi lezlo z uší, jakož i z obvyklejších míst.

Pečlivé domácí hlídání a odvažování porcí mě ovšem naučilo, kdy mám prostě dost, a tak teď už nemám problém nechat v restauraci odnést talíř se dvěma třetinami porce, která byla prostě příliš velká, nebo naopak s několika posledními kousky, protože jsem najedená a nevidím důvod, proč se nutit do těch dvou-tří soust navíc, ze kterých bych už ani neměla radost.

Sladká zkáza:

Další problém s venkovními zařízeními je přemíra cukru. Když si zrovna nedáte ve Starbucks kafe černé jako noc a chtěli byste nějakou tu příchuť, odnesete si i bez dalšího cukru něco sladkého tak, že se divím, proč to rovnou nezačíná vytvářet na okrajích hrnku krystalky. Proto už tam nechodíme (proto a taky ještě, protože na tu kvalitu, co tam prodávají, jsou poměrně hodně předražení).

Stárkňuks, jak mu taky říkáme, v tomhle ovšem není jediný. V sobotu jsme se stavili v Costa Coffee, protože mě lehce rozrušilo, že na mě nemají v Triumphu dostatečně velkou podprsenku. Objednala jsem si horkou čokoládu, upila a málem padla – cukerný roztok obarvený trochou kakaa. S chutí čokolády to nemělo nic společného a bylo mi pak z toho ještě docela zle od žaludku.

Takže jíst a pít venku, když máte omezení jídelníčku? Ano, dá se, dokonce poměrně jednoduše, ale počítejte s tím, že se nenajíte na každém rohu a dobře udělanou kávu, čaj nebo právě tu horkou čokoládu si dáte taky jen někde – nebo se holt předávkujete cukrem, bude vám zle od žaludku a ještě budete mít výčitky…

A teď mě omluvte, před chvilkou mi zvonil budík, že je čas na oběd…

4 komentáře u „Výsledky první kontroly“

  1. Dobrý článek a dobrá inspirace. Mě čeká ještě tak deset kilo, pět už mám za sebou. No a pak už zase půjdou běhat maratóny a všechno půjde (skoro) samo 🙂

    1. No tak to gratuluju velmi 🙂 Já bych se správně měla pohybovat kolem sedmdesáti – osmdesáti kil, tak si dokážeš představit, co mám ještě před sebou za štreku 😀

  2. Cirrat, gratuluju 🙂 Věřím, že je to těžké, ale ty na to jdeš správně. Zázračné diety a shazování 10ti kg za měsíc k ničemu nevedou. Držím ti palce a vydrž.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *