Proč jsem dnes nebyla v posilce…

To máte tak… Máte-li na patře souseda, který se vlivem pravděpodobně mrtvičky a stařecké senility pomalu vzdaluje realitě, je vždy o „zábavu“ postaráno.

Někdy na podzim jsem shodou okolností otevřela dveře, on zrovna odmykal svůj byt a škodolibě mě informoval, že zrovna potkal na schodech moji matku a že je jí zle a že je to určitě srdíčko, infarkt. Letěla jsem ze schodů ozlomkrk – a on to byl akorát těžkej nákup a telefonát, který ji vytočil…

Před Vánoci, když jsme měli mít s manželem sraz a letět za mamkou do špitálu, ho zastavil na patře a sáhodlouze mu vysvětloval, jak jsme mu ten týden provrtali šrouby do zdi tak, že vylezli u nich v bytě, a ať se na to jde kouknout. Vzhledem k tomu, že ani nevlastníme vrtačku a do kutilských prací se v tomto bytě pouštíme jedině v sebeobraně (nepříjemný majitel domu, nehodláme mu to tu zvelebovat), tak asi těžko. Manžel se mu omluvil a utekl. Sice opravdu spěchal na schůzku se mnou, ale tohle bylo opravdu spojení příjemného s užitečným…

Na začátku ledna jsem potkala tohoto souseda (říkáme mu Aligátor – a to pojmenování vzniklo daleko dřív, než aligátor zemanovský) na schodech. Já klusala dolů cestou do fitka, oblečená ve cvičebním s taškou s věcma v ruce, on stoupal nahoru.

„Copak, jdete nakupovat?“

„Ne, jdu cvičit.“

„A to jako fakt? A kam teda?“

„Dolů, do fitka.“

A pak už jsem byla dost daleko, takže sice se ještě na něco ptal, ale to už jsem byla z doslechu.

No a dneska jsme přicházeli my s manželem z jedné strany, ověšení nákupem na víkend a začátek příštího týdne jako dvě slušné nákladní muly, zatímco on šel jako polonákladní polomula (jedna taška a balík minerálek) z protější strany. Manžel něco zamumlal o tom, že to jsme ještě fakt měli jít pro ty brambory, co už se mi nechtělo brát, že máme moc věcí, ale rozhodli jsme se, že se Aligátorovi vyhneme tím, že vlezeme do pasáže a náš vchod prostě mineme.

Mělo mě napadnout, že to nebude tak jednoduchý, protože jak zahlídl v periferním zorném poli pohyb, bleskurychle se otočil, ukázal na moje břicho a pravil: „A nebylo by lepší děťátko než to cvičení?“

Zdrhli jsme, obešli jsme blok, došli pro brambory – a cestou jsem prskala, že tohle už je fakt moc. Navíc se totiž poměrně šklebil, což on se šklebí (pravděpodobně díky té mrtvičce) obvykle, ale teď to bylo víc, než je u něj zvykem. Takové lehce oplzlé to bylo.

Když se nám oběma zdálo, že je vzduch čistý, vlezli jsme do baráku. A kdo to nesype zrovna ze schodů na dvorek k popelnicím? Jistě, Aligátor!

Stáli jsme ve stínu, a neodvažovali se pohnout. Jakmile se otočil zády, vzali jsme to nahoru ob dva schody. Zabouchli jsme nahoře dveře, smáli se tomu jak malý škvoři a zatímco manžel rozvíjel teorie, že tam na nás musel ve skrytu číhat, stalker jeden, já se zapřísahala, že dnes už čumák ze dveří nevystrčím. Přece jen, potkat ho potřetí za jeden den, to by nedopadlo…

6 komentářů u „Proč jsem dnes nebyla v posilce…“

  1. Takhle zdrhám některým babičkám od nás z baráku, kgteré by si vždycky chtěly povídat ráno, kdy spěchám do školy.
    A děsím se, co bude po přestěhování, na novém se totiž nedávno vyvedla elektrika, a tak se na chodbu u schodů umístnila taková ta krabice. Jenže postarší sousedka s tím má ooobrovskej problém, tož když tam táta jede a ona náhodou jde z bytu, je to na s ní půl hodiny.

  2. Já to mám též s takú babú… No k rodičum jezdí zrhuba tak jednou za dva měsíce. Pokaždé, když su doma, máme takový rituál. Jen co po příjezdu strčím hlavu do bytu, vyskočí na mě pes z pelíšku a jdu ji vyvenčit. Aisha nasadí kurz směrem za paneláky, kde je neoficiální psí loučka, po cestě mezi alejemi javorů pustí pár čůrek a čeká na mě až dojdu dozadu. Já po ní pečlivě uklidím všechna hovínka a jdeme zpět, přičemž ovšem musí očůrat svoje vytipovaná místa. Pak jdeme domů. Teprve až pak vyndám pamlsky pro psisko, dám pusu mámě a celkově sa pozdravím s těmi, co sú doma. Dělám to tak už cirka šest let. A pokaždé sa chci vyvarovat tej ženské, co na mě pokaždé řve, ať si s tím psiskem chodím jinde a ne kolem paneláku (přičemž jinudy to nejde), že si tam hrají děti (tedy ti tři, co o nich vím, že chodí ven a na dětské hřiště s Aishou fakt nehcodím), že to je dneska doba, všude všechno posrané, aˇto koukám uklidit. Pokaždé mě vždycky tak nasere, že jednou s aji podařilo mě pěkně nastartovat. To zase hulákala ze vchodu (jindy hulákala z okna) a já ji pěkně od plic sprostě nadala a že jestli ještě cekne, tak jí tím hovnem v pytlíku proplesknu ksicht. Cekla. A tak jsem jí tim hovnem profackovala. Vím, drsné, drzé. Ale hubu si má otvírat hlavně na ty, co po psech neuklízejí a co hážou odpadky mimo koše. Ne po mě. Od tej doby mi vyhrožuje enem policajtama. To už ňa tak netankuje.

  3. Aligátor je fakt bezva chlap koukám 😀 Aspon máte o čem vyprávět přátelům 😀 A lidé, jejichž život je nudný, vám mohou závidět, že i obyčejné vykouknutí ze dveří bytu je adrenalinový zážitek, který jednou budete vyprávět vnoučatům 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *