Two Steps From Hell: Skyworld

Tenhle měsíc jsem si mimo jiné ještě udělala radost tím, že jsem si konečně pořídila momentálně nejnovější album produkční společnosti Two Steps From HellSkyworld. V té době jsem ho už měla hodně naposlouchané z YouTube, ale říkala jsem si, že by nebylo od věci mít ho přímo na uších, kdykoli se mi zachce.

Jak řekla, tak udělala – a 9. ledna jsem zamířila na CD Baby, kde je příslušné album za mrzký obolus k mání. Jen mě mrzí, že nemám tu trpělivost čekat, než ke mně dorazí CD, a tak jsem hrdým vlastníkem 22 mp3, ze kterých se Skyworld skládá. Já i můj manžel jsme totiž opravdu z té téměř vymřelé kasty, která chodí do kina, kupuje si DVDčka a CDčka a věci nestahuje. Prostě nám to nestojí za to.

Lidé věci znalí již dávno vědí, kdo TSFH jsou, ale pro nováčky se sluší pány představit. Pánové Thomas Bergersen a Nick Phoenix tuto produkční společnost, která se zaměřuje především na tvorbu hudby k filmovým a televizním trailerům (Doctor Who, Harry Potter a Fénixův řád, Star Trek, Kapitán Amerika: První Avenger, a spousta dalších), popřípadě k herním trailerům (např. Mass Effect 2, aj.).

Thomas Bergersen je Nor, Nick Phoenix pro změnu Brit, ale oba se sešli v Los Angeles, kde tuto společnost založili v roce 2006. Více o nich se dočtete v angličtině na jejich stránkách. Mimochodem, Thomas je ten s vlasama. CD Baby také uveřejnilo rozhovor s nimi (v aj) o tom, co to vlastně „Trailer music“ je a s čím se to jí. Jejich dvorním grafikem je Stephen R. Gilmore, který navrhuje všechny obaly jejich alb, a který je ve filmovém oboru také velice známý, protože pracoval na grafické kampani např. pro film 300 nebo Temného rytíře.

Nebudu tady překládat ten rozhovor, ale můžu přihodit svou soukromou teorii o tom, jak se  vlastně postupně Trailer music přerodila do tzv. Epic music (lépe řečeno, překřtili ji fanoušci): Jsme zvyklí, že muzika u traileru má především upoutat naši pozornost a navodit nějakou náladu, zároveň ale nesmí zasahovat do toho, co se na plátně (na obrazovce) děje. Vzniká tak velmi specifický hudební útvar, ke kterému si Nick a Thomas přisadili svoje, protože se co možná nejvíc snaží psát tak, aby jednotlivé hudební kousky byly poslouchatelné samy o sobě.

Odbočím směrem k filmovým soundtrackům (ne, TSFH nepíšou filmové soundtracky, oni se opravdu drží práce na trailerech) – to je to, s čím mám často problém, když někdo řekne, že je ten a ten filmový soundtrack poslouchatelný od začátku do konce. Já si opravdu myslím, že není. Dobrý příklad je třeba Pán prstenů – ať si vezmete OST (original sound track) ke kterémukoli z těch tří filmů, zjistíte, že mezi těmi úžasnými a nezapomenutelnými melodiemi máme melancholické smyčce, tajemné smyčce, podivnou flétnu a podobně. A je jich tam spoustu. Tyhle více-méně neurčité kousky slouží opravdu pouze k tomu, aby podkreslovaly to, co se děje na plátně, a když je má člověk poslouchat sám o sobě, často to nejde. Nemají samy o sobě žádnou substanci, která by jim umožňovala existenci nezávislou na vizuální stránce té které scény, co zrovna doprovází. But I digress.

Původní fanouškovská základna Trailer nebo Epic music bylo několik málo (rozhodně ve srovnání s dnešní popularitou) lidí, kteří se díky známým u filmu dostali k té či oné zvukové stopě z traileru, líbila se jim, posílali ji dál, vyměnili kopii s někým jiným zase za jinou. Postupně ale tenhle žánr zažil velký boom a začal se lavinovitě šířit. Spolu s tím, že TSFH nepíšou primárně věci jen na míru času, který má ten který klip zabrat (1-2 minuty pro kina, 30 vteřin pro televizi, apod.), ale raději samostatné písničky, ze kterých se dá potom potřebný úsek vybrat a vložit. Příkladem budiž třeba zrovna výše odkazovaný trailer na Doctora Who – ta skladba se jmenuje Tristan a lze ji koupit v rámci alba Invincible (původně vznikla pro demo-album Nemesis, které bylo mimochodem nahráno v Praze).

Mimochodem, všechny skladby TSFH uvolněné pro veřejnost lze zakoupit i v iTunes – dostanete se tam, když na stránce Two Steps From Hell kliknete na záložku Music a pak na jednotlivá alba.

Zdaleka ne všechna alba TSFH jsou oficiálně dostupná veřejnosti. Příkladem budiž kromě již zmíněné Nemesis třeba předposlední album, Two Steps From Heaven, které vzniklo jako vymazlený projekt Thomase Bergersena a slouží čistě profesionálně ve filmové oblasti, kde si z něj vybírají filmaři hudbu ke svým trailerům. Těchto demo-alb je skoro třikrát více, než těch pro veřejnost. Ale to ani moc nevadí.

Vzhledem k tomu, že pokud si taková filmová produkční společnost, nebo kdo to vybírá, nezaplatí výhradní uživatelská práva k té či oné skladbě použité v traileru, můžeme se s nimi setkat na více místech, stává se, že je některá skladba známější, nebo chcete-li opotřebovanější, než ostatní. Vede to pak například u mého muže ke stejné reakci, jakou mám já na Paoliniho – připadá mu to jako vykrádání, taková hudební fanfikce a neoriginální práce, a svým způsobem má pravdu. Už i proto přitahuje tenhle žánr obecně specifický typ lidí, často mimo jiné psavce, kteří potřebují nerušivou muziku s konkrétní náladou jako podklad pro své vlastní psaní, ale přitom by rádi poslouchali „něco pořádnýho“.

Taky bych ještě ráda zmínila, že žánr Trailer nebo Epic Music je opravdu svá vlastní specifická oblast, a proto její zástupce rozhodně nehledejte ani v hudbě vážné, byť se často točí za přispění orchestru, ani v hudbě rockové, byť se v ní často rockové prvky najdou, a ani v hudbě popové, ať jsou populární sebevíc.

Dobře, konečně jdeme na Skyworld jako takový. Toto album bylo vydáno na konci října 2012 a je momentálně nejnovější. Nejsem si jistá, jestli Burn nebylo vydáno až potom, ale vzhledem k tomu, že se jedná o remix již dříve vydaných věcí, navíc je to album určené pro filmaře, nikoli širokou veřejnost, řekněme, že Skyworld je v tuto chvíli nejnovější veřejné album, a budeme mít pravdu. Nahrávat se začalo v červenci 2012 částečně v Brně a částečně v Los Angeles.

Na Wikipedii je Skyworld zapsán jako album 30 skladeb, ale oficiální cover alba zahrnuje skladeb „jenom“ 22, ze kterých se jen jedna objevila už dřív, a to na albu Nemesis – tohle je první jejich veřejné album, které není převážně poskládané z již dříve vydaných demo skladeb. I můj nákup na CD Baby vynesl 22 kousků, o kterých se za chvíli podrobněji rozepíšu. I tak má album ždibec přes hodinu a čtvrt.

Skyworld se daleko výrazněji přiklání k elektronice, než jiná alba, která od nich znám (Nero, Archangel, Two Steps From Heaven a spousta jednotlivých písniček z dalších alb). Chudáci, na YouTube to pořádně schytali od některých z rodu Posledních Spravedlivých, kteří jim to vytýkají jako „zradu žánru“. To je podle mě blbost.

Opravdu si myslím (a opakuju to při každé jen trochu vhodné příležitosti), že co se nevyvíjí, je mrtvé. Vzhledem k tomu, že pánové nejsou mrtví ani trochu, ba naopak, Thomas pilně pracuje na připravovaném veřejném albu Sun, které má vyjít letos a navazovat na jeho první veřejné album, Illusions (odkud pochází například skladba Sonera, použitá v traileru filmu Atlas Mraků – začátek 1:05), jejich tvorba se vyvíjí a bude se rozvíjet i nadále. A pokud chtějí ve své práci použít dubstep, tak ho tam použijou – to je jejich plné právo.

My jako posluchači můžeme říci „ano, líbí se mi to“, „ne, udělali jste to sice hodně dobře, ale mně tenhle styl nesedí“ nebo „ne, nelíbí se mi to ani trochu, vypínám to a dál už to poslouchat nebudu“. Otvírat si držku, že pánové „zradili žánr“ nebo že „nedělají furt jedno a to samé dokola“, to může opravdu leda tak hovado, které houby ví něco o tvůrčím procesu.

Kromě elektrických odstínů, které si v některých skladbách brutálně uzurpují posluchačovu pozornost, jsou klíčovými slovy pro toto album mohutnost (majestátnost zdaleka ne všude) a obrovská síla, se kterou se tóny řítí kupředu. Jsou nezastavitelné a ani pomalejší nebo naopak zdánlivě rychlejší odlehčenější kousky nemají problém s tím smést cokoli, co se jim postavilo do cesty. Prostě Epic Music v celé své kráse. Pojďme si je představit víc zblízka.

1. All Is Hell That Ends Well – 3:53 – Během první minuty je jasno. Tohle rozhodně není odlehčený kousek, z pozvolného nástupu se dostáváme do pořádně zatíženého motivu, který působí dojmem cválajícího válečného oře v plné zbroji. Zdánlivě nesouvisející mezihry, které ovšem pouze vytahují do popředí rytmus, který za majestátními tóny probíhá celou skladbou, i ony dubstepové kousky, kterým někteří nemohou přijít na jméno, tvoří spolu s vymakaným orchestrem až podivuhodně organický celek. Tak trochu cyborg, který určuje tón pro celý zbytek alba. A kromě tónu určuje i rytmus.

2. Titan Dream – 4:03 – První vokální skladba tohoto alba. Působí klidnějším a volnějším dojmem – než si všimneme, že na pozadí ve skutečnosti uhání velmi podobný rytmus jako v předchozím kousku, a pohání celý hlavní vláčný a rozevlátý motiv kupředu, takže neuspává. Opět, tématický oblouk je typický pro Epic Music, velmi působivý a přitom nevtíravý. Titan Dream dostatečně navazuje na první skladbu alba a přitom je ale i natolik svá, že nesplývají v jedno. I to je příznačné pro celé toto album. Na internetu se objevily spekulace, že ty slyšitelné kousky textu („I am strong“, „When you give me help“) spolu s názvem skladby odkazují na to, že člověk může dokázat cokoli, když se bude dostatečně snažit. Vzhledem k tomu, že autoři na toto téma mlčí, je to subjektivní hodnocení posluchačů – ale proč by ne…

3. SkyWorld – 3:12 – A dostáváme se k titulní skladbě. Ani tady se nečeká s odkrytím karet a nervní (ovšem ne otravné) smyčce během chvilky pouští do popředí elektronicky znějící tóny, včetně piána nasnímaného přes crunchový efekt. Čistý motiv s jednoznačně ohraničenými tóny působí velmi přehledným a  jasným dojmem. Opět nechybí značně dynamický dojem. Je znát, proč Sergey Vorontsov pro toto album vytvořil zrovna tu jednu futuristicky vyhlížející ilustraci, která je na obálce.

4. El Dorado – 4:14 – El Dorado, neboli „pozlacený“ bylo jméno náčelníka kmene Muisca, který se při svém iniciačním obřadu potřel zlatým práškem a vrhl se do vod jezera Guatavita v pohoří na východě dnešní Kolumbije. Později se toto jméno vžilo pro bájné „ztracené zlaté město“, které fascinovalo objevitele už od dob španělských conquistadorů. Ani tady nechybí již známý rytmus, který na začátku představují smyčce skoro až arabského typu, které pak přes třepetavý motiv uvolňují místo dalším, které by se hodily opravdu ke všem velkým a majestátním objevům. Jásavá a oslavná skladba – a taky tak trochu tajemná. Myslím, že takhle nějak zní opravdu velká euforie.

5. The End Is The Beginning – 4:49 – Nejdelší skladba z celého alba. Nenápadný kousek, jeden z mála převážně vokálních. Jen mě mrzí, že se mi nepovedlo ještě pořádně chytit slova. Zrovna tohle je další věc, která je elektronikou a různým zkreslením ochucená opravdu pořádně. Každého dne se něco končí, něco překrásného se končí, každého dne se něco začíná, něco překrásného se začíná, jak napsal pan Seifert. Tahle skladba chutná po citronovém želé a je velmi vzdušná. Přesto ani jí nechybí pevná podstata a má i své strojové kousky.

6. All The Kings Horses – 2:06 – Na nejdelší skladbu rovnou navazuje ta nejkratší, která má koně rovnou v názvu. Jestli se vám nechce někam jít nebo vstávat, račte si ji pustit. Zjistíte, že najednou zrychlujete, ani sami nevíte jak. Řekla bych, že má ze všech na tomto albu nejblíže ke klasické vážné hudbě – i když na ní samotné opravdu není vážného zhola nic. Čím konkrétně se pánové při tvorbě inspirovali, některým z mnoha filmů nebo příběhů stejného jména, královskou kavalerií nebo dětskou říkankou, těžko říct. Ale je to rozhodně jeden z kousků, u kterého budete mít tendence si dirigovat do kroku a pokoušet se zpívat se sborem, a to chce cvik.

7. Realm Of Power – 3:55 – Po nejsvižnějším kousku je potřeba trochu zvolnit. Ale opravdu jen trochu. Představte si přehlídku velké fantasy armády, generály na koních, pobíhající posly se vzkazy, válečné porady ve velitelském stanu a údery kovářských kladiv, která dokončují poslední zbraně před zítřejším útokem. Nebo tak něco. Další z těch skladeb, které přejmenovaly Trailer Music na Epic.

8. Winterspell – 3:20 – Zajímalo vás někdy, kde bydlí Ledová královna? A jak se k ní dostat? Skladba křehká jako sněhová vločka, která vás nakonec smete s sebou jako lavina. Nesnažte se ji podceňovat. Rozhodně se ale můžete kochat rozhledem a jízdu si pořádně užít. Jeden z méně mechanických kousků na tomto albu.

9. Blackheart – 4:26 – Černé srdce. Romantický waltz, stejně temný jako románek na jednu noc, který s denním světlem přestane existovat a zanechá za sebou zlámaná srdce. Je to jedna rytmicky z nejklidnějších skladeb, zároveň také jedna z těch odlehčenějších, ale i tady je pořád cítit nezadržitelný pohyb vpřed, i když spíše tančí po špičkách, než by bral svůj cíl útokem. Prudce návyková záležitost. Pokud vás někdy napadlo, jaké je to dívat se na požár při úsvitu slunce, mám pro vás odpověď.

10. Juggernaut – 2:34 – „Juggernaut“ v angličtině označuje něco nezastavitelného, ničivého a nemilosrdného. Vzniklo to z výrazu pro vůz, na kterém byly modly hindských bohů. Říkalo se, že se lidé v extázi vrhali pod jejich kola a nechávali se rozdrtit jako oběť svým božstvům, stejně jako se uvádělo, že tyto smrti neměli s uctíváním nic společného, jen vozy byly příliš těžké a neohrabané na to, aby se daly snadno zastavit nebo otočit, a tak v obrovských tlačenicích docházelo snadno ke zraněním a obětem na životech. Za juggernauta lze označit například pana Hyda z Dr. Jekylla a pana Hyda, nebo skupinu lidí, nejčastěji mocné obchodní nebo politické společenství, které smete z cesty vše, co se mu do ní připlete. Rozhodně nejzatíženější skladba tohoto alba, zdánlivě neohrabaná a přitom neskutečně působivá.

11. Dark Ages – 3:25 – Jediná skladba, která už byla použita dříve, a to ve mnoha trailerech. Plynule navazuje na ničivého Juggernauta a ani tady se nedočkáme výrazného odlehčení nebo úlevy od temných hudebních motivů. Blackhear a Juggernaut přetnuli album v půli a místo starého cválajícího rytmu z první části je tu nový, více mechanický, a tak se hudba opět řítí kupředu tam, kde ji předchozí skladba téměř přikovala k zemi.

12. Our Last Hope – 3:57 – Je načase opět se zvednout z klasických, dřevěně znějících tónů a vrátit se k elektronickým efektům, ale ani tady nečekejte vlídné melodie nebo dobrou náladu. Naopak. Celou skladbu prodchnul pocit temného ohrožení a už opravdu zbývá jedna jediná možnost, jedna šance, kterou nesmíme prospat. Temné odhodlání, ze kterého se rodí jak hrdinové tak katastrofy.

13. Icarus – 2:53 – Mýtus o Ikarovi známe všichni. Umělá křídla, přílišná pýcha a neopatrnost, pád a smrt. Bicí na pozadí jásavého vzestupu tepou jako srdce, které si toho tolik přálo zažít a zkusit. Zase jeden ze vzdušnějších a vznášejících se motivů, který stoupá, stoupá – a pak se místo srdce ozývají jen mořské vlny.

14. For The Win – 2:12 – Zase se dostáváme do míst, kde naděje ještě nezemřela. Opět jasné a jásavé tóny, které nás vedou kupředu. Rytmus, který nejčastěji slýcháme na pozadí výbuchů, soubojů a dalších akčních scén naznačuje, že zadarmo to nebude, ovšem vedoucí vokál slibuje, že to bude stát za to. Člověku se připomene Aragornův proslov před branami do Mordoru. But Not This Day!

15. Sun & Moon – 4:22 – Sedíte na svém balkoně v 126. patře mrakodrapu, v ruce máte možná pivo, možná nějaký drink, a pozorujete západ slunce na pozadí vašeho velkoměsta. V ostatních domech se pomalu rozsvěcí světla a dopravní prostředky jak na zemi tak v ovzduší vidíte díky jejich reflektorům a směrovkám. Uklidněná světelná harmonie moderního člověka, jeden z těch večerů, kdy vás netrápí vůbec nic a život stojí za to žít.

16. Big Sky – 4:08 – Zdánlivě jedna ze skladeb pojatých klasičtějším způsobem. Kombinace houslí a kytary na začátku voní country, jako široké stepi pod nekonečnou oblohou, postupně se ale díky dalším a dalším nástrojům a vokálům na pozadí ze stepí zvednou kopce a pak hory, jen nebe je pořád stejně modré. Další kontrast, ve kterých si pánové tak libují – po předchozí moderně teď oslavují přírodu tak, jak ještě někde zbyla. Nebo alespoň myslím.

17. Starfleet – 3:22 – Není lepší způsob, jak se podívat ke hvězdám, než se zapsat do vesmírné flotily, nesmíte u toho ovšem zapomenout na to, že jste se právě dali nalít do armády. Vojenský pochod, který zcela jasně odkazuje jak na Imperiální pochod z hvězdných válek tak i na Star Trek. Subtilní konstrukce z lehkých smyčců a vokálů, která je ale pevná jako ta nejlepší ocel. Pravidelná a účinná. Buď jste s ní, nebo jste proti. Nepodceňujte ji.

18. Queen Of Crows – 2:43 – Královna vran. Další majestátní a temná záležitost skrytá do tříčtvrtečního kabátku. Tenhle už ale netančí Don Juan se svou nejnovější obětí. Tenhle tanec je v podání profesionálních tanečníků na pódiu, kam je běžným smrtelníkům vstup odepřen. Nástroje se starají o klasický dojem, vokály o dramatičnost a aranžmá tomu dodává ten správný moderní nádech.

19. Blizzard – 2:53 -Blizard začíná lehkým větrem a několika málo sněhovými vločkami. I tato skladba začíná opatrnými a tlumenými smyčci, které jsou ale zároveň velmi ostré. Postupně skladba nabírá na síle a ostrosti, a stejně, jako blizard dokáže během několika málo hodin zničit celou vesnici, pokud na něj nejsou lidé připraveni, i zde se objevuje onen agresivní rytmus, který nelze zastavit.

20. Breathe – 2:55 – Tichý začátek po předchozí vánici je opravdu potřeba. Jeden z vlídnějších kousků stavěný hlavně na vokálech a elektronickém pozadí. Skoro bych řekla až radostná skladba, nebýt toho melancholického nádechu. O čem ovšem svědčí fakt, že skladba nazvaná „Dýchej“ končí téměř v půli slova, prudce, náhle a bez odpovědi.

21. Back To The Earth – 4:24 – slova – zpívá Nick Phoenix 🙂 Jediná „klasická“ písnička a la pop na tomto albu. Slova a melodie jsou v silném protikladu, jak je ale u TSFH koneckonců obvyklé. Čekejte „prostě“ písničku s textem, o kterém si hodně zapřemýšlíte, a s melodií, která se lehko pamatuje a snadno brouká.

22. Ocean Kingdom – 2:20 – Závěr, u kterého se můžete rozhodnout, jestli se jedná o rychlý třičtvrteční takt nebo naopak o pomalý čtyřčtvrteční se spoustou triol. A stejně tak v sobě sdružuje majestátní hudební motivy spolu s jejich odlehčeným podáním, rychlý hnací rytmus, který se táhne jako červená niť od začátku do konce, je tady natolik v pozadí, že je znát, že se tato loď opravdu chystá na přistání. Hotovo, dokoukali jste film, dočetli jste knihu, toto jsou titulky, toto je epilog. Příště přijďte zas.

4 komentáře u „Two Steps From Hell: Skyworld“

  1. JO! Presne toto mám tiež napočúvané z youtube. Majú nádherné epické skladby. Ja som si pesničky posťahovala z YT, takže ich mám u seba stále. Napríklad dobrí sú i E.S. Posthumus, od koho som prvú pesničku (Nara) počula tuším ako zvučku k seriálu Odložený prípad. Tiež som ich sklaby postrehla vo filme Constantine (Ebla) či v Sherlockovi Holmesovi 2 (Unstoppable). 🙂

  2. Nightwish a TSFH sú snad jediní interpreti, za které si připlatím. Poslúchám je už dlouho a čím víc je poslouchám, tím víc se mi líbí. Nedám na ně dopustit a i když nésu „psavec“, znám jejich skladby už od prvních vteřin.

  3. Zatím jsem slyšela jen pár skladeb, ovšem Realm of power, Wintespell a Blackheart jsou lahůdky. U druhé a třetí jsem si dirigovala 😀

Komentáře nejsou povoleny.