Edith Holá: Cesta k mým matkám

Edith znám jako blogerku ze stejného portálu, kde jsem měla svůj předchozí blog. Známe se i osobně, párkrát jsme se setkaly, ale nemůžu říci, že bychom byly nějak blízké přítelkyně. Věděla jsem, že píše knihu, dokonce jsem jí jednou mohla vysvětlit, proč nakladatelství zamítlo návrh obálky, která se jí velmi líbila, ale rozhodně jsem po Cestě k mým matkám neskočila, jakmile vyšla (22.8.2012, nakladatelství Jota).

Pořídila jsem si ji jako e-knihu prakticky náhodou až tento měsíc a přečetla ji během několika málo dní. A tak si říkám, že není od věci taky sepsat, co si o tom vlastně myslím.

Předně, je velmi důležité si uvědomit, že tato kniha vznikla sebráním z blogových zápisků, tak jak se životní příběh autorky odvíjel. Tím je taky dán styl vyprávění, nejedná se o uspořádanou story s učesanou zápletkou. Vidíme autorce do hlavy a do srdce takřka v přímém přenosu. Nemůžeme čekat klasické nástroje psaní povídek, nejedná se totiž o fikci, a nemůžeme taky chtít nic jiného, než co dostaneme – popis toho, jak jedna žena hledá nejen svou biologickou matku, ale i cestu k té, co ji vychovala.

Účelem této knihy není odpovídat na jiné otázky, ani se vlastně nedozvíme, jak to celé skončilo, protože jak autorka, tak její dvě matky stále žijí a jejich příběh se odvíjí dál a dál.

To, že je Cesta zaměřená jen tímto jedním směrem, je dle mého názoru dobře. Pokud bychom chtěli zkoumat celý život autorky (a popravdě, nemyslím si, že bychom měli, už jen z důvodů ochrany jejího soukromí a její rodiny), kniha by nebyla až tak vhodným médiem. Ale myslím, že jako ukázka toho, jak osud může někomu namíchat karty, a že se přes to lze dostat, je tato zpověď neocenitelná.

Někdo může namítat, že se možná měla více soustředit na negativní zážitky z dětství, koneckonců týrání dětí je velmi výbušné a mediálně vděčné téma, ale to je právě to – tato kniha je o hledání cesty, pokusu o navázání vztahů se dvěma ženami, z nichž jedna je prakticky cizí a ta druhá jako by byla. Minulost autorky se tak v knize objevuje jen jako kulisa, pozadí, po kterém se šáhne, když je potřeba vysvětlit, proč je vlastně to či ono problém, nebo proč vlastně došla k těm či oněm závěrům a rozhodnutím. Zároveň ale prosvítá dostatečně na to, abychom pochopili, z jakého prostředí autorka pochází a jaký vliv to prostředí mělo na ostatní v té rodině.

Když jsem před skoro pěti lety pracovala v jedné neziskové společnosti, dozvěděla jsem se, že je Česká republika už dlouhodobě suverénně na špici v počtu dětí odebraných z rodin do ústavní nebo pěstounské výchovy. V tomto rozhodně příběh Edith není nijak výjimečný. Nezkoumala jsem tuto oblast našeho knižního trhu, abych zjistila, kolik lidí v podobné životní situaci sepsalo svůj život a vyplivlo ho na stránky, aby si v něm mohli ostatní listovat, proto neumím říct, jestli je toto dílo ojedinělé nebo jedno z mnoha.

Co mohu říci je, že autorka popisuje své myšlenkové pochody i rozhovory s ostatními bezprostředně a nesnaží se o objektivní odstup. Jako čtenáři se jí pevně usadíme mezi ušima a koukáme na svět jejíma očima. Máme představu o tom, jaké jsou její hodnoty, v čem má jasno a v čem tak úplně ne – a přesto bychom ji podle této knihy nedokázali vystopovat v reálu. Tedy, pokud se v prostředí matrik a pěstounů nepohybujeme profesionálně, pak je ale možné, že tento příběh a jeho protagonisty známe, aniž by ho kdokoli musel sepisovat.

V této knize je velmi dobře zachovaná křehká rovnováha mezi tím, kdy je informací příliš málo, a kdy je jich přemíra, také se příběh přísně drží tématu a neodbíhá do všech stran, což mně osobně vyhovuje. Čeho je ale na stránkách dostatek, jsou emoce a pocity, což je právě dáno i formou, která byla vybrána. Je jich tam opravdu mnoho, a zatímco někdo ocení, že vidí téměř každé jednotlivé citové hnutí, někdo jiný z toho může dostat osypky. To ovšem nemá vliv na kvalitu textu, je to otázka osobního vkusu čtenáře.

Co také na příběhu oceňuji je to, že i přes značnou „citovost“ popisovaných chvílí, je autorka předkládá poměrně fakticky: „Stalo se to, to a to, já jsem si o tom myslela tohle, cítila jsem se takhle, předpokládala jsem tamto, ale oni udělali něco úplně jiného.“ Nesnaží se čtenáře zmanipulovat a stáhnout na svou stranu, nevytváří závěry za něj, naopak mu tak nějak mimochodem předkládá k prozkoumání ty svoje.

Dovolím si ale jednu jedinou osobní poznámku: z celé této knihy čiší to, jak se člověk, který se trápí, snaží uchopit jednu filozofii za druhou, jako by to byla ona pověstná stébla pro tonoucího, ve snaze přijít na řešení svých potíží (připomínám, že je to několik let stará historie, autorka je pravděpodobně duševně někde úplně jinde). V pořádku, do větší či menší míry to děláme všichni. Ale průšvih nastává, když se tyhle filozofie a/nebo náboženství používají najednou a míchají se dohromady. Stírají se tím hranice a směrnice, které jsou tomu kterému směru uvažování vlastní, a pro které se na ně vlastně člověk původně upnul.

V žádném případě to ale neznamená, že by měl člověk slepě poslouchat první věc, na kterou narazí – spíš by měl pečlivě zkoumat, jestli mu ten který myšlenkový směr vůbec vyhovuje, a jestli kolem náhodou není něco, co by mu vyhovovalo spíš. Pokud ano, je na čase původní filozofický nebo ezoterický směr dle mého názoru čistě opustit a nesnažit se ho kombinovat s tím novým. Myslím si, že je to kazí oba.

Závěr? Já jsem si knihu užila. Vyhovovala mi její kombinace niterného náhledu do duše a zároveň dostatečný odstup, aby příběh čtenáře nepohltil. Není to ale šálek kávy pro každého, proto bych všem zájemcům o její koupi doporučila, aby si nejdříve přečetli ukázku a zjistili, jestli jim vlastně bude chutnat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *