Nemám ráda lidi

(Tento článek byl zveřejněn 9.12.2011 na starém blogu)

… už zase. Asi jste si všimli, že v poslední době nejsem extra akční. Mám zase svoje probliky, pravděpodobně se opět prokousávám malfunkcí své psychiky (can’t be arsed to find out) a den po výborný večeři s manželem, Dáří a Sikarem jsem musela utéct z jídelny (no tak, až po zaplacení), protože každý zvuk bolel. A tak podobně. Ale v poslední době taky zažívám tak parádní srážky s blbcem, že se mi zakoktává procesor a RAMky krutě nestíhají. Je pak jednodušší jít si číst fanfikci o tom, jak blíže neurčení mimozemšťané unesli Mycrofta Holmese, který je ožral, donutil vstoupit do vesmírné obdoby cizinecké legie a ještě podepsat smlouvu, ve které mu přenechávají svou loď a veškerou technickou dokumentaci…

Lidi jako masa jsou neskutečně tupí. Záchvat tuposti má tedy sem tam každý, někteří akutnější, někteří méně, ale v poslední době fakt nestíhám některé jednotlivce.

Nejdřív tohle (já jsem bílej pruh):

Co je tohle za pitomej zvyk? Chytit na ulici cizího člověka a vysvětlovat mu hlasitě a slyšitelně, co se vám na něm nelíbí? Ať už ta paní v tramvaji (která možná bude podle další debaty lehce autistická – rozhodně aspoň trochu cáklá) nebo ta moje babka na přechodu, kdo se vás o tohle prosil? Když jsem začala mrtě přibírat, už tak jsem měla depky z toho, že jsem tlustá, natož když na mě jakási babka na ulici začala řvát, že co se nestydím takhle tlustá (a to jsem měla skoro o 25 kilo méně než teď) vylézt na ulici a otravovat tak život ostatním svým hnusným zjevem.

Dál. Novej projekt v práci, skládá se dohromady firma, dvěma quasi-kolegům (neb oni jsou v té nové firmě, ne u nás) jsme poskytli dočasnou střechu nad hlavou a připojení k tiskárně, aby měli kde makat, než se pronajmou nové kanceláře. Padl na mě ze strany šéfa dotaz, jestli bych byla pro, že bych s pány zůstala dýl v kanclu, než tu svou osmičku. Za příslušnou finanční kompenzaci. Protože mají hodně práce, tak aby to stihli.

Jistě, proč ne. Jdu se s nimi domluvit, načež se dozvím od jednoho z nich, že mě nebudou dlouho zdržovat, protože mám určitě spoustu práce s přípravami na Vánoce. Moje lehce šokovaná odpověď, že to fakt ne, protože Vánoce jsou svátky klidu a míru, nikoli umytých oken a vypraných záclon, pro změnu lehce šokovala pána. A že určitě spěchám domů za rodinou. Moje odpověď, že manžel je samostatný a děti nemáme, ho taky neuvedla v radostný jásot. Pak z pána vypadlo, že je zastáncem takových těch tradičních hodnot, že žena se má především starat o domácnost a vlastně ani není potřeba, aby chodila do práce, že muž má vydělávat peníze a žena se starat o rodinný krb.

Budiž, já bych taky nejraději byla vdanou paní a věnovala se zahradě, skleníkům, chovu zvířat, rodině, zakládání šperkařské výroby a rozjíždění soukromého vydavatelství, ale situace (obzvláště ta finanční) je holt taková, že si žádá obou platů (natož pak když manžel je zrovna mezi zaměstnáními, ale do toho jim nic není). Po mém sdělení v tomto smyslu následovalo vysvětlení, že dnešní mladí si nic neumí odepřít a neumí se uskromnit. Snažila jsem si to nebrat osobně. Vlastně, při dodatku, že když dřív na něco nebylo, tak na to prostě nebylo, zatímco teď si napůjčujou prachy u banky, jedou někam na dovolenou a pak se diví, že mají za dveřmi exekutory, to ani osobně brát nešlo: poslední dovolená byla v Praze, vlastně „velkou“ dovolenou, kdy jsme někam vypadli, jsme zažili naposledy v létě 2009 po svatbě, kdy jsme s tlupou kamarádů a známých strávili několik dní v Chorvatsku, protože ubytování a cestu nám neúčtovali, že jako svatební dar.

To, že pán byl z pěti dětí, a jeho maminka byla doma a pracoval jen jeho otec, fajn. Budiž jim přáno, když to zvládali. Padlo ještě několik dalších prohlášení, typu „pokud dnes dítě nedostane pod stromeček mobil za 10 tisíc, společnost se mu vysměje“ (prohlásila jsem, že jsem strašně ráda, že se s takovou společností opravdu nestýkám), nebo že „ti Američani to mají chytře zařízené – dětem dárek do 20 dolarů, manželce do 50“ (chtělo se mi brečet: můj limit na tyhle Vánoce je 200 kaček na osobu, a to včetně dárků, které dáváme s manželem dohromady), kterýžto výrok jsem vetovala slovy, že podle jednotlivce nelze soudit celou zemi.

Ale nakonec jsem byla doražena, stáhla jsem metaforický ocas mezi nohy a vyklidila jsem bojiště. Neměla jsem šanci. Neměla jsem ani zdání šance: „Podívejte se, jak to krásně funguje v těch zemích Třetího světa! Tam ženy do práce nechodí a jsou doma – a oni jsou sice chudší, ale zato šťastní!“ (Pro neznalé: Třetí svět jsou v podstatě země které jsou považovány za ekonomicky málo rozvinuté – Latinská a Jižní Amerika, skoro celá Afrika, jih Asie a takové ty Polynésie, Mikronésie a Oceánie, plus mínus autobus).

Dočasné útočiště quasi-kolegů jsem opouštěla s neodbytným pocitem, že budu pravděpodobně za chvíli požádána, abych uvolnila své místo nějakému muži, který potřebuje práci, s tím, že budu doma štupovat fusekle a vařit večeře. Nebo někde v ghettu stavět z vlnitého plechu a starých pneumatik aspoň jakýs takýs přístřešek, protože se vsadím, že ten, kdo by mě na místě sekretářky nahradil, by nebyl můj manžel, a tak bychom přišli o poslední zdání příjmu, které máme. Další můj neodbytný pocit byl, že kdyby se s nimi šel domlouvat kolega, během tří minut by odcházel s rozvrhem a potvrzeným neoficiálním příplatkem, ale třeba se pletu. Možné je všechno a já JSEM vztahovačná a paranoidní.

No a pak následovala další ďaha, opět jsem pod bílým pruhem:

Debata pod tímto odkazem pořád ještě pokračuje, ale to, proč je tenhle screen ausgerechnet v tomhle článku, je jednoduché: nemám ráda, když se nad někým lidi ušklíbají proto, že reaguje jinak, než by reagovali oni. Ano, taky si myslím, že ta reakce popsaná v článku je poněkud hysterická, jenže na druhou stranu, svět se neřídí podle nás a zrovna našich zálib, dojmů a chtění. A všichni máme své místo na slunci.

Kruh se uzavřel. Prostě nemám ráda lidi. Nejsou takoví, jaké bych je chtěla mít. Jenže s tímhle mě tak akorát všichni pošlou do prdele – a naprosto právem. Ovšem to, že někoho chápu, ještě neznamená, že s ním souhlasím, nebo že s ním nedejbože sympatizuji.

Ve své hlavě jsem už dávno vyřešila problém přelidnění planety ohněm a mečem – nejčastější zločin: je příliš blbý na to, aby dál dýchal. Buďte rádi, že svět není podle mně. To, že s vybranými jedinci komunikuju, a to dokonce poměrně nadšeně, neznamená, že zároveň nechci několik stovek ostatních zlikvidovat. Ne, neudělám to, protože ještě vím, kde je nahoře a kde je dole, co je dobře a co ne. Čím víc si jsem vědomá vlastních odchylek, tím víc oceňuji odsouhlasený řád. Ale stejně nemám ráda lidi.

PS: pokud má někdo pocit, že zbytečně maskuju jména účastníků diskuzí, řeknu vám to takhle: buď ty lidi neznáte, nebo stejně víte o koho jde – ale vy nejste jediný čtenář mého blogu. Nakonec, jde o obsah sdělení, nikoli o jeho autory.

2 komentáře u „Nemám ráda lidi“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *