Krizové Vánoce

(Tento článek byl zveřejněn 20.12.2011 na starém blogu)

Tak se na mě z mnoha stran valilo nejdřív, že letošní Vánoce budou chudé a nebude se moc utrácet. A pak se na mě začalo valit, že lidi neplánují utrácet méně, než doposud, a to ani přes krizi. Chtěla bych se nad tím trochu pozastavit, protože podle knihy Milana Vodičky Den, kdy došly prachy (odkazy zde, zde a zde) byla jedním z průvodních jevů dlouhého šetření touha utratit každý halíř, který člověku prošel rukama – a po nás potopa. Jinými slovy, neustálé uvědomování si, že je potřeba se omezovat prakticky na všem, je pěkně psychicky náročné a člověku z toho často hrábne.

My kupříkladu extra nešetříme, ale taky ani extra nerozhazujeme. Snažíme se udržet si neustále jakousi lidskou důstojnost i přesto, že když je jednomu z nás zle, vtipkujeme, že aspoň ušetříme tolik a tolik za oběd. Nežijeme si špatně, kořínky nehryžeme, přesto ale neustálá finanční tíseň nechává své stopy: já mám celkem dvoje zimní boty, jedny tenisky na ven a jedny do tělocvičny. Manžel má dvoje boty na celý rok, jedny zimní k obleku a jedny do tělocvičny. Nové oblečení kupujeme, až když to staré na nás prakticky doslova visí v cárech. I my už zase štupujeme fusekle (díky bohu, že mě to máti jako malou naučila).

Když se nám před měsícem roztrhalo po pěti letech neustálého používání jedno ze dvou prostěradel, která jsme vlastnili, a druhé ho následovalo během několika málo neděl taky, byl to docela problém, protože i těch pár stovek za nová prostěradla byl neplánovaný výdaj. Zatím se nám z toho pokaždé podařilo vybruslit, kupříkladu v IKEA měli onehdá slevu, a věřím, že bude líp, ale i tak je to docela síla.

Snažím se zarazit svou máti, protože ta letí rychle a snadno do extrémů – přece jen, narodila se v Rusku v roce 1945 a neustálé stěhování z místa na místo, protože byl děda režimu nepohodlný, zanechalo své stopy, které pak prohloubila antiruská nálada po Plyšáku, kdy nemohla sehnat místo a kolikrát jsme ve špajzu neměli ani tu myš oběšenou hlady. Máti se bohužel pustila do podnikání, přitom ale ona sama podnikatelka nikdy nebyla, byla profesorka hudby, a bylo to znát. Na ní se to projevuje všelijak: myslím, že jsem psala, že když je potřeba koupit tři kusy mrkve, koupí tři kila, protože co kdyby pak už nebyla. Mimo jiné z ní nedávno vypadlo, že se nemůže doma pořádně osprchovat, protože má pocit, že u toho plýtvá vodou. Tenhle pocit má už hoooodně dlouho. Nový spolubydla nám pořádně přitáhl kohoutky na vyviklané baterii u vany, takže prakticky nejde pustit teplá voda – zatímco manžel a já jsme vcelku rozmrzelí, kupříkladu teď, když je mi ještě navíc blbě z nemoci, tím kohoutkem prakticky neotočím, máti si libuje, jak teď všichni šetříme teplou vodou. Trvá na tom, že v umyvadle v koupelně by se neměla pouštět teplá voda, protože „ji to stahuje z trubek od dřezu v kuchyni a tam je pak studená“. Mám vždycky, když to slyším, tendence se zeptat, jestli jinak máme vyhřívané zdi, které tu vodu udrží „v trubkách u dřezu“ teplou po celou noc. Kolečko nastavující teplotu u bojleru je taky předmětem věčných sporů a hádek.

Nevím, připadá mi, že takhle opravdu nejde žít – a pak, když se na manželův dotaz, jestli půjdeme na večeři do jídelny naproti (teplé jídlo, velká porce, pro dva lidi včetně nápojů do dvou stovek), kroutím jako červ na háčku, že máme housky a sejra, připadám si vůči máti strašně pokrytecky. Vůči manželovi taky. A vůči sobě dvojnásob.

Musím se držet zpátky, abych nešla a neutratila všechno, co mám v peněžence, protože když to udělám, nebude co jíst. Manželova podpora na pracáku (jop, manžel opustil stavy zaměstnaných, nikoli vlastní vinou) stačí tak akorát na zaplacení nájmu a zbytků úvěru, víc už nic. Máme velké štěstí, že jeho rodiče se rozhodli jako vánoční dárek velkou část tohoto úvěru zlikvidovat, takže ho během pár měsíců doplatíme celý a hned bude o několik tisíc k dispozici více.

Chápu lidi, že se snaží zachovat jakési zdání, že je všechno v pořádku a že se vlastně nic neděje, ale stejně tohle chování považuju za nerozumné. Zavřít oči a říkat si „je to jen sen, je to jen sen“ nic nevyřeší a ničemu nepomůže. Otázka je, co by mohlo pomoci, co bychom mohli udělat, protože to já nevím. Napadá mě maximálně tak podpořit jeden z bankovních ústavů tím, že si vezmeme hypotéku, a pak podpořit sebe koupí baráku s pozemkem, kde bychom mohli minimálně pěstovat brambory a chovat slepice (hedvábničky 🙂 ), až bude ouvej. Jenže na to buď já musím dostat extrémně přidáno, nebo manžel musí najít hodně dobře placenou práci, nejlíp obojí.

Ráda bych řekla, že oprášíme umělý stromeček, navěsíme na něj čokoládové bonbony na nitce a perníčky na stuze, sejdeme se pod ním a zazpíváme si koledy a kašlem na dárky, protože Vánoce jsou o tom, být se svými blízkými a čert vzal konzumní společnost a nakupování dárků.

Ve skutečnosti já budu od rána vařit, večer se sejdeme u stolu v kuchyni, kde je zima, protože tam nezapínáme topení (vyhřívat se dá přece i od sporáku, ne?), budeme na sebe ve třech tiše koukat, máti se zase pokusí o nějaký sváteční proslov a nebude chápat, proč se na to já i manžel ksichtíme (protože k čertu s proslovy a rituály, proto), pojíme čehosi, ještě nevím čeho, každý si zalezeme na své obvyklé stanoviště (máti u sebe v pokoji, já v posteli, manžel u počítače) a budeme pokračovat tak jako vždycky. Jo, ještě jsem zapomněla, že máti se bude snažit na poslední chvíli uklízet a pohádáme se o nutnosti vysmejčenýho obydlí. Perníčky asi díky nemoci nestihnu napéct. Čokoládové bonbony (budou-li) radeji sežereme rovnou. Umělý stromeček jsme ztratili při stěhování č. 128,73 a živý už několik let nekupujeme – všichni jsme se shodli na tom, že jsou prostě předražený.

Propadáme se hlouběji a hlouběji do apatie „jaký svátky?“, kdy už doma soukromě neslavíme ne proto, že na to nemáme, ale protože na to nemáme tak dlouho, že už jsme si zvykli. Nikdy jsme neměli tendenci dělat opulentní Vánoce, maximálně to skončilo trapným tichem u stolu nebo hádkou. Výjimkou budiž Vánoce u dědy s babičkou, kdy je prostě zvykem, že oni oslaví (slaví ještě vůbec?) spolu, já s máti a manželem, táta s J. a ségrou, a pak se slezeme u nich, kde jsou ty „pravé rodinné“ svátky (které se od ostatních rodinných sešlostí liší slavnostnějším oblečením, mírou make-upu na ženách, nastrojeným stromečkem a slavnostním ubrusem). Manželovi rodiče jsou zase leta zvyklí na šoupání oslav sem a tam podle toho, jak má zrovna tchán služby, letos kupříkladu u nich večeříme tento pátek.

Popravdě, když čtu zprávy o tom, kolik lidi zase utrácejí na Vánoce, chápu je, ale zároveň mě bere vztek. Prožrat půl výplaty „protože jsou Vánoce“ a pak kňučet, že nejsou prachy, to mě štve. Mám chuť si s těma stěžovatelema dobře zatřepat, proč jsou tak pitomí. Na druhou stranu vím, proč to dělají. Já bych měla chuť to udělat taky. Jediný důvod, proč to nedělám stejně jako oni, je jednoduchý: kdybych měla zodpovědnost jen sama za sebe, nežinýrovala bych se, vem to čert – jenže už nejsem sama, jsme na život dva, sdílíme zdroje. A to je to ono.

2 komentáře u „Krizové Vánoce“

  1. Cirrat, chápu tě, pro podobně postižené lidi nejsi divná a vím v podstatě o čem mluvíš a co cítíš. Začala jsem ti psát komentář, protože jsi ve mě vyvolala psavou, vyšel z toho ale další článek a ten se nehodí celý ti sem sprostě hodit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *