Trocha vzpomínek z Afganistánu

Nevím, jestli jsem se zmiňovala, že jsme byli na necelé dva roky v Kábulu, což je hlavní město Afgánistánu. Když jsme tam přijeli, byly mi necelé tři. Náš pobyt tam byl poznamenán historkama, které jsme nedávno vytáhli a oprášili a leccos jsem se dozvěděla a na leccos jsem si vzpomněla. Jenom škoda, že fotky nenávratně pohltilo kterési ze stěhování a už skoro deset let jsem je neviděla.

Naši chodili nakupovat na trh. Mně nakupování nikdy nebavilo, to až v posledních několika málo letech jsem schopná stát pět minut před regálem a zádumčivým pohledem vybírat z nabízených výrobků, a tak jsem kničela a kničela. Tak mi nechali v autě pootevřeno na škvírku a nechali mě tam, čekat v autě mi totiž vadilo podstatně míň. Nutno dodat, že pleť jsem vždycky měla hooodně světlou a vlásky jsem jako malá měla úplně platinově blond, takže mezi Afgáncema pěst na oko.

Vrací se milí rodičové s nákupem a vidí, jak je celé auto obsypáno Afgánci a afgánčaty, kteří se smějí, až se lámou v pase a uprostřed cosi piští. Přidali do kroku a co nevidí – jakožto správný učenlivý malý tvor jsem prostrčila ruku škvírou v okýnku a začala vyvolávat slovíčko, co jsem se naučila od potulných kluků kolem: „Bakšiš! Bakšiš!“ Holt, bílé dítě žebralo u Afgánců… Táta to musel chvíli rozdejchávat, mamka se smála taky.

Stabilně nám tam život zpestřovaly dvě věci – zemětřesení a bombardování. Naši už mě vycvičili natolik, že jsem se v noci při prvních ránách připotácela rozespalá k nim do ložnice, vlekla za sebou deku a plyšového bílého kocoura (toho jsem měla dloouho – pak jsem ho zapomněla v Rusku, když mi bylo deset) jménem Semjon a ptala jsem se, jestli jdeme do sklepa nebo na zahradu. Při zemětřesení se muselo z baráku ven, naopak při náletu co nejhlouběji dovnitř.

Jednoho krásného dne se obě zábavy zkombinovaly a tak jsme stáli mezi dveřma na zahradu a řvali a řvali a řvali… Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Jednou v noci byla obzvlášť silná ďaha a slyšela jsem naše, jak si povídají, že někde sestřelili vrtulník. Já tehdy ani nevěděla, co to vrtulník je! Dokážete si představit to zklamání čtyřletého dítěte, když jsem ráno vyběhla na zahradu, a tam žádnej vrtulník nebyl!? Tejden se mnou nebyla řeč…

V rámci své zvídavé povahy jsem samozřejmě strčila prsty do zásuvky a pak jsem se půl dne klepala jak vystrašený jorkšír.

Naši měli doma dálnopis. Sem tam jsem si k němu vlezla a mačkala čudlíky. Nevím, jestli se mi ho povedlo zprovoznit, ale jestli jo, druhá strana musela teda zažívat dobré šoky z těch nesmyslů, co jsem tam dokázala namačkat…

A byla jsem samostatná. Věděla jsem, že mi mamka něco nalije ze skleněné flaštičky, co stála na lince do hrníčku, doleje to vodou a je to dobré. Chtěla jsem si udělat pití sama, tak jsem doklusala k lince, která mi sahala přesně po očička a natáhla se dozadu po nějaké té skleněné věci. Ta ovšem spadla, vylila se a celé to teklo směrem ke mně, naštěstí jsem stihla otočit hlavu. Tekutina mi ohodila levou půlku těla a přivodila jsem si takhle docela vážné popáleniny. Ona to byla vysoce koncentrovaná kyselina octová, protože normální ocet nebyl k sehnání a vyráběl se právě ředěním kyseliny. Holt já ještě neuměla číst…

V Afíkově, jak mu v rodině důvěrně přezdíváme, moc českých a slovenských dětí mého věku nebylo. Pár jo, ale nestálo to za to, aby otevřeli československou školku, tak co už. Scházeli jsme se třeba na narozeninách a na oslavu Mikuláše a podobně.

Jedna jediná oslava Mikuláše mi utkvěla v paměti na celý život. Mikuláš přišel s čertem , oba byli vysocí, Mikuláš měl takový ty správný fousy a držel velké A4 desky, bílé s trikolorovým okrajem. A aby bylo jasno, že je to zlatá kniha hříchů, vystříhali z folie od čokolády nebo něčeho takového písmena ZL KŇ HŘ a nalepili je pod sebe na ty desky… 🙂

Aby to nám mrňatům nepřipadalo jako nějaká procházka růžovým sadem, domluvili se předem s jedním známým, že ho odnese čert. Kluk prostě vlezl do pytle a čert ho i s tím pytlem odnesl ven za dveře. No já dostala hysterák prvního řádu a ne a ne přestat bulet. Nešlo o Mikuláše nebo že by byl moc přísný nebo že bych se bála čerta – on mi sebral kamaráda a z toho jsem byla tak úspěšně nešťastná, že když jsme s tátou měli zpívat písničku, táta hrál na kytaru a zpíval a já vzlykala do rytmu… Nakonec jsem dostala svetr a ponožky a čepici, které jsem ocenila až o nějakých osm let později…

(Tu písničku si ovšem pamatuju dodnes – Kdepak jsi spinkával kocourku můj // ve mlýně na seně tatíčku můj)

Byly Vánoce. Táta měl v tu dobu radiomikrofon, který fungoval jako vysílačka, a když se vyladilo rádio na příslušnou frekvenci, mluvil vlastně do domácího rozhlasu. I schoval se někde v domě a začal do něj mluvit, jako že to mluví Ježíšek (to jsem dostala fialové Bonparky – byly dobré a dodnes patří k mým nejoblíbenějším). Já jsem se prý okamžitě začala dobývat do repráků, „tatínek, tatínek…“ až na tátu vletěla vystrašená mamka, že toho má okamžitě nechat, že si myslím, že je narvanej v těch repráčkách 🙂 Faktem je, že když přišel do místnosti a začal na mně mluvit, prý jsem na něj chvíli koukala stylem „co tady děláš, odtamtud máš mluvit!“

Ovšem, sem tam se potkat s vrstevníky nestačilo. Přestala jsem mluvit, klesla jsem na všechny čtyři, začala se při každé příležitosti zbavovat oblečení a štěkat, a to už si naši řekli, že to asi není úplně v pořádku, využili toho, že mamka je ruská občanka (tehdy ještě sovětská) a zapáčili, aby mě dostali do ruské školky. Takže pokud někdy budete mít pocit, že jsem jako pes, no, asi to není úplně náhoda. Co se v mládí naučíš… A ironické je, že podle čínského horoskopu pes opravdu jsem…

Před vstupem do školky jsem musela projít lékařskou prohlídkou. Mamka mě vzala do ordinace lékařky, světlo se zalesklo na nástrojích a v tu chvíli jsem pronesla svou první ruskou větu s tvrdým gruzínským akcentem: „Nenado mena rezat – kto mena zašivat budet!“ (Neřežte to mně, kdo by mě pak zašíval!)

Ze školky si pamatuju hlavně na vůni právě pečeného chleba. Byla to hodně specifická vůně a popravdě si ji pamatuju pak už jenom z jednoho ruského pekařství na Sibiři – všude jinde mi chleba voní jinak.

Do školky jsem chodila chvíli, pak jsem promptně dostala nějakou dlouhohrající hnačku a tak mamka zavolala, že teď nemůžu přijít do školky. Bylo jí řečeno, že díky bohu a že bych raději už ani do školky chodit neměla. Když se ptala, co se stalo, dozvěděla se, že jsem rozbila hlavu synovi nějakého vysokopostaveného sovětského diplomata…

Mamka v šoku zavěsila a ptala se mně, jestli jsem to fakt udělala. Když jsem kývla, chtěla vědět, jak to bylo.

„To bylo tak, mami. Dima mě pořád mlátil do hlavy tou zelenou cihličkou a já mu říkala, ať to nedělá.“ Pro pořádek uvádím, že zelená cihlička byla tak akorát pro tlapku předškolního dítěte a byla plastiková.

„Jenže on mě praštil znova. Tak jsem mu zase řekla, ať to nedělá. A on mě bouchnul znova. Tak jsem se rozhlídla kolem, ležela tam taková oranžová cihlička, tak jsem mu to vrátila…“

Kdo uhodl, že oranžová cihlička byl úlomek nějaké normální stavební cihly, má bod.

Už toho fakt moc není. Jenom pár útržků a střípků, jak se splašili velbloudi a běželi ulicí, dva vojáci v noci před našimi vraty se samopaly a zákaz vycházení za tmy, vinná réva, kterou nám vždycky požrali ptáci nebo kudlanka nábožná na růži.

Měli jsme taky psy. První byl Punťa, druhý se jmenoval Míša. Punťu si moc nepamatuju, jenom že byl. Míša se uvedl jako správný hlídač hned první noc.

Za domem jsme měli planou jablůňku a zrovna foukal vítr. Celou noc se opakovalo následující:

Zafoukal vítr: fúúú!

Spadlo jabko: žžžuch!

Míša se rozštěkal jak na lesy: havavavavavavav!

A tak pořád dokola a dokola a dokola. Druhý den ráno byl u dveří na terasu vyrovnaný slavnostní výřad zelených jablíček – a každé bylo pečlivě zakousnuté…

Míša taky velmi dbal na vzhled a dojem. Když se někdy doloudal ze zahrabávání placek do záhonku s kupičkou hlíny na čenichu, mohly jsme se s mamkou potrhat smíchy. Míša s viditelně uraženým výrazem (a pocitem studu napsaným přes celý kožich) zmizel, aby se pak vrátil s nosem čistým a lesklým jako vyloupnutý kaštánek.

A mimochodem, když nefoukal dost silný vítr, aby mu shazoval škodící jablka, podnikal na ně útoky sám. Vydržel hodiny a hodiny běhat pod jabloní a vyskakovat nahoru, jen aby se zakousl do jablka, zmítáním celého chlupatého těla ho urvat, a opět donést na slavnostní výřad. Takže pohled na psa, jak visí za držku na jablku kdesi ve větvích nebyl zas tak neobvyklý.

Jednou (oba rodičové tvrdí, že se to stalo jim) Míša ulovil ptáčka. Pidibrabec seděl a hopkal a pípal a najednou chramst! A Míšovi čučely jenom pírka mezi zuby. I pravil dotyčný rodič „Míšo, no fuj! Nestydíš se?“

A zvíře se opravdu zastydělo, otevřelo tlamu a z ní vyfrčel poněkud oslintaný vrabčák jak éro z letadlovky…

A úplně poslední vzpomínka, co ve spojitosti s Afgánistánem mám je už z českých luhů a hájů. Po návratu do Prahy jsme bydleli na Žižkově, což byla cikánská enkláva. Mimochodem, ti, co jsem znala já, by nikdy neublížili ženě nebo dítěti a oslovení „Rom“ byla pro ně nadávka. Ale už tam přes deset let nežiju, takže kdo ví, jak je to dneska…

Každopádně, táta mě vedl do školky na Kostničáku a kolem se vyrojily cigánčata. Bezelstně jsem se táty zeptala: „Tati, a co dělají ti afgánci i tady?“

Dodnes nechápu tátovu reakci. Protože ten se chytil za hlavu a zavyl „Ježišmarjá, co jsem to tomu dítěti proved!“

Neprovedl mi nic. Jen mám víc historek do života 🙂

1 komentář u „Trocha vzpomínek z Afganistánu“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *