Špagety. V bedně.

(Tento článek byl zveřejněn 22.12.2009 na starém blogu)

Není nad povznesení ducha, zvláště pak příhodou, která se nestala vám.

Dnešek byl náročný.

Nejdřív rozlepit jedno oko, najít na nočním stolku kafe přistavené obětavým mužem mého srdce, pak zapnout nouta, odklikat všechny hry na fejsbůku a pak jsem připravená na proces zvaný vstávání.

Ze včerejška jsem v lednici měla dvě těsta, na šlehačkové cukoví a ořechové rohlíčky. To první se vykrajuje, to druhé se patlá, takže mi manžel pomohl vykrájet to první. Po čtyřech hodinách plných vanilky a vůně pečených ořechů jsem zatoužila po kyselé okurce, cigaretě a vysočině. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Vypravili jsme se do Tesca na Anděl pro pár posledních dárků a nakoupit nezbytnosti typu sádlo do vánočky (a nejdřív se prodírat půl hodiny uličkou tuků a koukat, kde je ta mrcha, než mi došlo, že je původu živočišného a bude nejspíš u špekáčků – no ale je to tuk, ne?) a mašlovačku (když už mi zbývají dva druhy cukroví) a pak se snažit nezabít nikoho ze spěchajících, kteří spěchali (jak originální), vráželi do ostatních, popřípadě se dopravili přímo nám do cesty, kde se zadumaně zastavili a zůstali stát.

Sadisticky jsme se volným krokem (pohodlným leč nepřekážejícím!) procházeli kolem regálů a hledali vytoužené položky. Bylo mi dobře. Koupili jsme 1 dárek, mašlovačku, sádlo, dvě másla, pečící papír a listové těsto a ještě s papírovými košíčky na mufínky (vzpomínám, že když jsem byla jako malá na návštěvě v Rusku, říkali jim keksíky) jsme se odebali k expresním pokladnám, kde jsme byli během dvou minut odbaveni.

Cestou domů jsme se rozhodli, že na další pečení dneska pečem a v poklidu jsme se každý uklidil ke svému počítači.

Za pár hodin nás vydoloval hlad ke sporáku (kde mamka z neznámých důvodů vaří na plotně ve vodě jehličí, větvičky, modřín a jalovcové bobule – ona tvrdí, že je to pro lesní atmosféru au naturel v bytě, já tvrdím, že jí chybí jen krok k perníkové chaloupce a veliké peci) a vařili jsme špagety.

Manžel si vzpomněl, jak si objednal u firmy Amway těstoviny. Odeslal objednávku na čtyři balení od každého druhu, domnívaje se, že mu přijdou od každého čtyři sáčky s těstovinama. Protože byl celý den v práci, nechal si je samozřejmě poslat do práce.

Když mu doručili dvě obrovské bedny, pochopil, že je asi někde problém. „Balení“ totiž v tomhle případě obsahovalo 4 sáčky těstovin. A on měl 4 balení od každého druhu… A k tomu čaje, omáčky…

I rozhodl se, že se bude držet původního plánu a bedny si domů odnese. Přece to nemůže v kanclu zůstat, překáželo by to – a třeba by se mu kolegové smáli, nebo tak něco.

K tomu jsem podotkla, že my, normální smrtelníci, bychom to buď odtahali po kouskách nebo zavolali kámoše s autem, leč oni, hrdinové, to vidí jinak.

Vyhrabal ve skladu provázek a bedny jím ovázal, aby mohl vzít do každé ruky jednu. Možná ta jedna byla dvě menší, které svázal k sobě, to už neví. Na konci pracovní doby drapl náklad a šel domů. Lesem.

Pracoval v té době totiž na kopci, ze kterého stačilo seběhnout dva – tři kilometry přímou čarou dolů na zastávku tramvaje, co mu staví prakticky u baráku. Lesem.

Nikoli po chodníčcích. Lesem.

Často se musel zastavovat a odpočívat. Dlaně si hojil ještě hodně dlouho. Ale odnesl to. Najednou.

Stál dnes u sporáku, sledoval zmítající se špagety v hrnci a vyprávěl a popisoval. Držela jsem se stolu a vyla smíchy.

Zasedli jsme k jídlu a po chvíli se ozvalo zadumané: „Teď nechápu, proč jsem se rozhodl, že to potáhnu tím lesem. Mohl jsem zavolat bráchovi, aby pro mě přijel autem. Nebo to sjet k tý tramvaji autobusem. Nebo to aspoň odnýst postupně. Ale ne, já šel lesem…“

Prohodila jsem: „Mám holt doma alfa samce.“

Jako by tušil, že v duchu obracím oči v sloup, že mužská ješitnost způsobuje tolik divných věcí, přebil mě.

„Ba ne, já bych řek, že v tomhle případě máš alfa blbce.“

A tak jsem se nemohla nepodělit.

PS: Už se i těším na Vánoce. Ale nikomu to neříkejte… 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *