28 Pro

Symbolismus při psaní

Lidi, lidilidilidi, mně se množej psací články. Na tenhle jsem narazila původně na Mental Floss a měli tam odkaz na původní v The Paris Review Daily.

O co jde? V roce 1963 se šestnáctiletý Bruce McAllister rozhodl, že hádat se s vyučujícím [z angliny se blbě poznává, jestli jde o učitele nebo o učitelku, tak odpusťte] o symbolismu v pracích různých autorů ho nebaví, tak se sebral, dal dohromady 4 otázky a obeslal 150 autorů.

Překlad článku z The Paris Review Daily (s odkazy na články české wikipedie o jednotlivých autorech – pokud existují) následuje:

~*~*~*~

Dokument: Průzkum symbolismu

Napsala Sarah Funke Butler, 5. prosince 2011

V roce 1963 šestnáctiletý středoškolský student ze San Diega jménem Bruce McAllister zaslal namnoženou anketu se 4 otázkami 150 známým autorům literární, komerční a vědecké fikce. Ptal se, zda schválně do svých prací zaváděli symbolismus? Kdo si všiml toho, když se symboly vynořily z jejich podvědomí a kdo zas viděl, jak se zničehonic objevily v textu, protože si je tam dosadili čtenáři? A když se to stalo, vadilo jim to?

McAllister právě otiskl svůj první příběh „The Faces Outside“ jak v IF Magazine a sborníku Simona a Schustera nejlepší science fiction roku 1964. Byl sebevědomý, možná až přidrzlý, a myslel si, že tento průzkum by mohl ukončit spor mezi ním a jeho vyučujícím angličtiny tím, že dokáže, že symboly se nenachází v textu jako zakopané poklady čekající na své odhalení.

Jeho projekt zahrnoval pěknou námahu – bylo to v dobách před internetem, před e-mailem – ale nebylo to nic nemožného: mnoho autorů a jejich představitelů bylo uvedeno v sérii Americká literatura dvacátého století, kterou bylo možné najít v místní knihovně. Daleko působivější je to, že sedmdesát pět autorů – a většina z nich upřímně – odpovědělo. Šedesát pět z těchto odpovědí přežilo (McAllister deset ztratil díky „kleptomanickému kamarádovi“). Odpovědi se lišily od strohého sekretářského odmítnutí až po tlustý štos hustě popsaný na stroji a s jednoduchým řádkováním.

Tyto stránky zde ukazují faksimile několika výzkumů: Jack Kerouac, Ayn Rand, Ralph Ellison, Ray Bradbury, John Updike, Saul Bellow, Norman Mailer. Každý z odpovídajících se k záležitosti staví unikátním způsobem – ať už jde o symbolismus nebo o zvládnutí šestnáctiletého adepta, který spisovatele kontaktuje jako mistry svého řemesla.

I když je kontaktoval hromadně, namnoženým dopisem.

A nikdy jim neposlal děkovací dopis.

[Pozn. Cirrat: přeskakuju texty obrázků, některé jsou v textu článku, ty ostatní přeložím na konci.]

Odpovědi na tyto otázky se lišily stejně jako samotní autoři. Používal Isaac Asimov ve svých dílech symbolismus? „Vědomě? Proboha, ne! Podvědomě? Jak by se tomu dalo vyhnout?“ Iris Murdochová moudře podotýká, že „v běžném životě je daleko více symbolismů, než si někteří kritici uvědomují“. Ayn Rand vyhrává cenu za stručnost; ohledně McAllisterova příkladu symbolismu v Šarlatovém písmenu napsala: „Toto není definice, není to pravda – a proto Vaše otázky nedávají smysl.“ Kerouac je těsně na druhém místě; píše: „Symbolismus je ve ‚fikci‘ okay, ale já vyprávím skutečné životní příběhy, co se staly lidem, které znám.“ Omluvy, které Bruce obdržel od sekretářek – včetně sekretářek Johna Steinbecka, Muriel Sparkové a Iana Fleminga – ve kterých vysvětlovaly, že autoři cestují a nemohou odpovědět, jsou delší, než tyto odpovědi.

Nejobšírnější byli spisovatelé science fiction, především Fritz Leiber, Lloyd Biggle Jr., Judith Merril a A. J. Budrys. Biggle poslal dlouhý dopis a pak, skoro o rok později, poslal ještě jeden s dalšími myšlenkami. V tom druhém dopise radí McAllisterovi, aby si přečetl esej Mary McCarthyovéSettling the Colonel’s Hash[pozn. Cirrat: oba odkazy jsou v aj] se slovy „Neměl byste dávat dohromady žádný článek o symbolismu, aniž byste si to přečetl… Naleznete tam mnoho kvalitního materiálu stejně jako důrazné potvrzení Vašeho hlediska.“ (McCarthyová sama zaslala stejnou radu.) Odpověď Judith Merril je těžce nasáklá lingvistikou; nabídla McAllisterovi tabulku s přehledem své sémantiky.

Někteří se k Brucově projektu a jeho metodice stavěli odmítavě. MacKinlay Kantor ho káral „Toto je nesmysl, mladíku, sepište si svůj projekt sám. Nechtějte po ostatních, aby dělali práci za vás.“ Jiní, jako William Melvin Kelley [pozn. Cirrat: odkaz v aj], se spíše než na své vlastní odvolávali na postavy a díla jiných autorů. Kelley jmenuje Faulknera, Robbinse, Hemingwaye, Twaina a Salingera: „Holden Caulfield je osoba, ale dost z nás se cítilo stejně jako on na to, aby se z něj stal symbol. Ale kdyby byl symbolem, Salinger by byl neznámý autor žijící ve Vermontu.“ Henry Roth jako autory, kteří záměrně používají ve svých dílech symbolismus, zmiňuje Danteho, Blakea, Joyce a možná i Malamuda (Updike rovněž uvedl Joyce a Danteho, stejně jako Homéra). Roth poznamenává, že Řekové, Alžbětinci a Cervantes se spíše „zajímali o to, co existovalo, spíše než o symboly abstraktních pojmů, sil nebo představ.“ Co se jeho samotného týče? „V době, kdy jsem psal CIS [Call It Sleep], jsem měl pocit, že symboly byly zatlačeny do pozadí nebo opuštěny pro větší realizmus nebo lepší pohled na věc.“

Nedávno jsem s Brucem McAllisterem telefonicky hovořila o jeho vzpomínkách na tento literární průzkum. Je příjemně symetrické, že tento bývalý student, který se snažil získat znalosti, zasvětil většinu své kariéry učení. McAllister, který byl hodně vydávaný a byl nominovaný na některé z nejprestižnějších cen v žánru fikce – jeho „Dream Baby“ z roku 1988 byla nominována na cenu Hugo i Nebula – skoro 25 let učil literaturu a psaní na univerzitě v Redlands, Jižní Kalifornie. Posledních dvanáct let vede McAllisterův Coaching, kde pomáhá autorům knih a scénářů dát své rukopisy do parády. Šestnáctiletý McAllister? Podle svých vlastních slov byl plný „středoškolské arogance“, měl pocit, že je nad školní úlohy povznesen a, jak sám uvedl, „měl plné zuby honu na symboly.“

I když dnes McAllister říká: „Nikdy mě ani nenapadlo, že by [ti spisovatelé] odpověděli,“ měl obrovskou radost, když se tak stalo – stejně jako jeho vyučující angličtiny, „čistá učitelská duše“, na koho McAllisterův podnik udělal dojem, ale předat výsledek celé akce se jaksi nepovedlo. Hon na symboly pokračoval, minimálně do konce školního roku 1964-65.

Když se McAllister za projektem ohlíží, má pocit, že je „mezi intimitou jednotlivých odpovědí a vzorcem, který se rýsuje při jejich roztřídění“. Nicméně otázkou zůstává, proč vlastně odpověděli. McAllister si žádnou zásluhu nepřisuzuje a svou anketu popisuje jako „stěží gramotnou“. Vzpomíná si, že v průvodním dopise (ze kterého se žádný exemplář nedochoval), špatně použil slovo „precocious“ (= raný, předčasně vyzrálý), když měl na mysli „presumptuous“ (= příliš troufalý, drzý), a zpětně má pocit, že byl obojí, i když to vypadalo, že to většině autorů nevadí. „Došel jsem k távěru, že se jich nikdo nezeptal. New Criticism [pozn. Cirrat: odkaz v aj] byl o učencích a o textech; autoři byli z této rovnice vyškrtnuti. Učenci mluvili o symbolech v textech, ale autorů se nikdo nezeptal.“

(Konec článku)

~*~*~*~

Překlad odpovědi Normana Mailera:


142 Columbia Heights

Brooklyn 1, New York

12. března 1964

Vážený pane McAllistere,

Je mi velice líto, ale prostě nemám čas, abych odpověděl na Vaše otázky ohledně symbolismu. Probírají téma do velké hloubky a zabraly by mi větší část mého pracovního dne. Navíc si nejsem jistý, zda je pro pracujícího novelistu vhodné se příliš zabývat technickou stránkou této záležitosti. Obecně řečeno jsou těmi nejlepšími symboly ty, které si uvědomíte až po dokončení díla.

Váš

Norman Mailer

~*~*~*~

Překlad textu McAllisterova dotazníku:

Dotazník pro psaní fikce

* Má definice slova „symbolismus“, jak je použito dále v textu, může být chápána podle následujícího příkladu: V Šarlatovém písmenu od Nathaniela Hawthorna jsou čtyři hlavní postavy. Někteří lidé říkají, že tyto čtyři postavy jsou symboly přírody, vědy, náboženství a dalších utajených a konfliktních symbolů. Ti samí lidé tvrdí, že to, co se dělo těm postavám, se děje a bude dít vědě, náboženství, přírodě atd.

1. Plánujete vědomě a záměrně umisťujete symbolismus do svých prací? Jestliže ano i ne, podle situace, prosím uveďte příklady obou. Jestliže ano, prosím popište svou metodu, jak to děláte.

Máte pocit, že podvědomě při svém psaní používáte symbolismus?

2. Nacházejí čtenáři ve Vaší práci symbolismus tam, kde neměl být? Jestliže ano, jak se ohledně toho cítíte? (Je to rozčilující? Úsměvné? Nezajímá vás to?)

3. Máte pocit, že velcí autoři literární klasiky vědomě a záměrně plánovali a umisťovali do svých prací symbolismus? Jestliže ano i ne, podle situace, prosím uveďte příklady.

Máte pocit, že používali symbolismus podvědomě?

4. Je něco, co byste rádi k tématu tohoto průzkumu uvedli, nebo něco, u čeho máte pocit, že by se k tomuto tématu mohlo vztahovat?


~*~*~*~


Překlad odpovědi J. Kerouaca:


1. – Ne.

2. – Obojí, záleží na tom, kolik mám práce.

3. – Dejte s tím pokoj – je spousta druhů „klasiky“ – Sterne žádný symbolismus nepoužíval, Joyce ano, atd.

4. – Symbolismus je ve ‚fikci‘ okay, ale já vyprávím skutečné životní příběhy, co se staly lidem, které znám.

~*~*~*~

Překlad odpovědi J. Updika:

1. – Ano – nemám žádnou metodu; pro psaní fikce žádná metoda neexistuje. Nemyslím si, že to chápete.

Ano.

2. – (podtržen „nezájem“) – Čas od času. Obvykle ne- (nečitelné – pravděpodobně „nenajdou“) symboly, které tam jsou.

3. – Někteří z nich (Joyce, Dante) více než ostatní (Homér), ale nemůžu přijít na žádné významné dílo, které by nemělo ten či onen symbolický rozměr.

4. – Souhlasím s vaším oponentem, že by bylo lepší, abyste si to promyslel sám a došel k vlastním názorům.

~*~*~*~

Překlad odpovědi R. Ellisona:

Ralph Ellison

730 Riverside Drive

New York 31, N.Y.

26. dubna 1964

pan Bruce McAllister

577 Rosecrans Street

San Diego, California 92106

Vážený pane McAllistere,

Níže jsou odpovědi na Vaše otázky, které jste uvedl ve svém dotazníku ohledně symbolismu:

1. Symbolismus vychází z akce a ve fikci funguje nejlépe, když se tak stane. Je-li si autor vědomý naznačeného symbolismu, který se během příběhu objeví, může ho využít a vědomě s ním manipulovat jako s dalším prostředkem svého umění. Symboly, které byly do fikce dosazeny zvenčí, mají tendence čtenáře rozladit, protože ho upozorní na to, že bylo přidáno něco zbytečného.

2. Ano, myslím si, že symbolismus původně vychází z podvědomí. (část odpovědi škrtnuta, nečitelné)

3. Ano, moji čtenáři občas vidí v mé práci symbolismus tam, kde jsem to nezamýšlel. Někdy reaguji podrážděně. Někdy je to úsměvné. Někdy je to dokonce příjemné, protože to znamená, že čtenářova mysl kreativním způsobem pracovala s něčím, co jsem napsal.

4. Člověk je tvor, který symboly vytváří a používá. Jazyk sám o sobě je symbolickou formou komunikace. Velcí spisovatelé vždy používali symboly jako prostředek kontroly formy své fikce. Někteří je tam vložili, aniž si toho byli vědomi, přišli na to a vědomě je rozvinuli. Jiní si jich byli vědomi od začátku a v některých případech přizpůsobili fikci symbolům.

Doufám, že vám toto pomůže ve Vaší práci.

S pozdravem,

Ralph Ellison

~*~*~*~

Překlad odpovědi S. Bellowa:

1. – „Symbol“ vychází svým vlastním způsobem z faktů.

2. – Rozhodně tomu tak je. Lov na symboly je absurdní. Je ale podporován učiteli literatury.

3. – (bez odpovědi)

4. – Dovolte mi, abych vás odkázal na článek v N. Y. Times „Deep Readers of the World, Beware!“ (volně by se dalo přeložit jako: Čtenáři světa, kteří nad čtením příliš přemýšlíte, mějte se na pozoru) – odkaz na pdf v aj

~*~*~*~

Překlad odpovědi R. Bradburyho:

1. – Ne, nikdy nepoužívám symbolismus ve své práci vědomě. To by bylo zaměření se na uvědomování si sebe sama, a to je v rozporu s jakmkoli tvořením. Je lepší, když necháte své podvědomí, aby pracovalo za vás, a nepletete se mu do toho. Ten nejlepší symbolismus je vždy ten neočekávaný a přirozený. Za svůj život člověk sbírá data, která se ukládají v různých centrech v mysli; tímto se automaticky stanou symboly na podvědomé úrovni a v plném proudu psaní je stačí jen vytáhnout na povrch. A tak se z lokomotiv mohou stát draci nebo z draků lokomotivy, jak si jen přejeme. Svému podvědomí důvěřuji bez výhrad. Je to můj skvělý mazlíček. Snažím se, aby mělo k jídlu dost informací ze všech mých smyslů, ale nikdy se nedívám přímo na něj. Kdybych se díval, odmítlo by pro mě předvádět své kreativní kousky. A tak se tvářím, že se dívám na obzor, a zničehonic mi mé podvědomí nabízí příběhy, činnosti… a, co byste řekl… symboly!

2. – Nějaký kritik si jednou myslel, že můj příběh o rodině upírů HOMECOMING [pozn. Cirrat: v čj jako Shromáždění nebo Rodinná slavnost] byl zamýšlený jako bajka o lidstvu v atomovém věku, pod hrozbou atomové bomby. Docela mě to pobavilo. Každý příběh je koneckonců Roscharschův test, ne? A jestliže lidi v mých inkoustových kaňkách vidí tvory a netvory, já tomu přece zabránit nemohu. Oni si budou trvat na tom, že je tam vidí, a to je jejich právo. I tak, byl bych rád, kdyby se lidi, rádobyintelektuálové, nesnažili tak urputně najít chlapa pod postelí staré panny. Většinou, jak víme, tam prostě není.

3. – Tohle je otázka, kterou budete muset prozkoumat sám. Ale jako příklad podvědomého symbolického psaní se sám nabízí MOBY DICK. Něco z toho mohlo být předem připravené, ale dávám přednost představě, že Melville čerpal z vlastních zkušeností na moři, které při kontaktu s Shakespearovskou rétorikou vybuchly a stvořily Bílou velrybu. Tam, kde se o symboliku snaží vědomě, je strojený a nezajímavý. Když se do toho pustí, rozjede se a nechá padat střípky symbolů padni, kam padni, je neskutečně fascinující.

4. – Nic moc bych k tomu nedodal, jen bych Vás chtěl varovat, abyste to, pokud v budoucnu budete psát fikci, nebral příliš vážně. Pokud byste se chtěl ovšem stát kritikem, pak má ta velryba úplně jinou barvu. Nicméně to, čeho se po všech těch čteních a přečítáních snažíte dopracovat, musí být Váš vlastní názor. Když jsem psal pro Johna Hustona scénář k MOBY DICKOVI, zeptal jsem se ho, jestli si mám přečíst všechny kritické stuie o Melvillovi. Huston moudře zvolal: „NE! Já chci VÁŠ kreativní přístup k Velrybě! K čertu s kritiky!!! Předstírejte, že jste Melville a prostě mi Velrybu přepište jako scénář!“ … No, a to jsem udělal.

Pohrávání si se symboly, i z pohledu kritika, může být tak trochu jako hra pro děti, aby se zabavily. Troška vám vystačí na hodně dlouho. V jakékoli novele nebo povídce ovšem najdete daleko hodnotnější věci… lidskost, analýza postav, pravda z různých úhlů pohledu, atd., atd. Dobrý symbolismus by měl být stejně přirozený jako dýchání – a stejně nenápadný.

Hodně štěstí a vše nejlepší od

Raye Bradburyho

na den Guye Fawkese 1963

5.11.1963